Žádné dítě nechodí rádo do školy, na tom se nejspíše shodneme všichni. Dnes však již i mnozí rodiče namítají, že zde jejich ratolesti tráví až příliš mnoho času. Je ale hodinová dotace skutečně nepřiměřená? Dobré je se také podívat, jak jsme na tom v porovnání s některými jinými státy.
Je pravdou, že na první pohled se nemusí zdát zátěž nijak nepřiměřená. Na prvním stupni je obvykle škola do jedné hodiny, na druhém stupni do dvou, a to ještě pouze jeden či dva dny v týdnu. To však znamená 5 či 6 hodin, během kterých se děti musí soustředit, jen s krátkými pěti či desetiminutovými pauzami. Když se podíváte například na desetileté dítě, je jasné, že svou pozornost tak dlouho udržet příliš dobře nedokáže.
To však není vše. Mnoho dětí má po škole ještě kroužky, případně v pozdějších ročnících doučování, tedy další zátěž, se kterou se musí vyrovnat. A nezapomínejme, že na rozdíl od nás, kteří můžeme v práci alespoň na chvilku „vypnout“, děti se musí skutečně po celou dobu soustředit na výuku.
A ani zde ještě nekončíme – po tom všem je ještě čekají domácí úkoly. Ty mohou být náročné, zvláště pokud dítě danému předmětu příliš nerozumí. To znamená další půlhodinu až hodinu strávenou nad učením. Celkem tak máme více než osm hodin, po které se dítě prakticky denně učí. A osm hodin je standardní pracovní doba pro dospělého. Nelze se tedy divit, že mnozí žáci povolují v pozornosti.
Problém ovšem je, kde bychom měli ubrat. Pokud se na předměty podíváme, zjistíme, že v podstatě všechny jsou potřebné. I výtvarná, hudební či tělesná výchova mají své místo, neboť při nich se děti mohou alespoň trochu uvolnit.
Je však pravdou, že na tom nejsme ještě až tak špatně, jako například Japonsko. Zde děti ve škole prakticky bydlí, neboť tam tráví v podstatě celý den. To samozřejmě souvisí i s kulturou, která je zde hodně zaměřena na výkon. Zda je to dobře či špatně je na zvážení každého z nás, avšak je potřeba si připomenout, že Japonsko má největší počet sebevražd studentů a mladých lidí na světě.