Není pochyb o tom, že civilizace a společnost jsou základem lidského života. To platilo již od pradávna, a platí to i dodnes. Jen málokdo však ví, že k posunu od života v rodinných tlupách k tomu, čemu říkáme civilizace, nemuselo vůbec dojít. Přispělo k tomu totiž hned několik faktorů.
Tím nejdůležitějším byl fakt, že jsme začali potraviny pro svou potřebu pěstovat, namísto spoléhání na to, co nám poskytne příroda. K tomu však bylo nutné se vzdát nomádského způsobu života, kterým jsme doposud žili. Pole totiž nebylo možné přemisťovat, naopak je potřeba se o ně starat, aby úroda byla co nejlepší.
To také znamenalo nutnost stavby odolnějších obydlí. Ta musela být schopna odolat vlivům počasí a přitom poskytnout bezpečný úkryt. A k jejich stavbě bylo potřeba mnohem více lidí. Navíc byl o území s úrodnou půdou velký zájem, což v podstatě znamenalo konec rodinným tlupám. Vznikaly tak první osady.
K tomu přispěl i fakt, že tímto způsobem bylo možné nakrmit podstatně více lidí. I díky tomu se jejich počet v těchto sídlech stále zvyšoval. Avšak bylo jasné, že je nutné ustanovit pravidla společného soužití. A to znamenalo i někoho, kdo by na jejich dodržování dohlížel. Vůdce, který by zároveň i jednal s ostatními sídly.
Tehdy samozřejmě něco jako volby prakticky neexistovalo. Vůdcem se stal obvykle ten, kdo měl největší vliv, což tehdy znamenalo největší kontrolu nad zdroji. Často jím byl tedy ten, kterému se podařilo získat největší pole a nejvíce domácích zvířat. Toto uspořádání bylo samozřejmě velmi primitivní, avšak ve svém základu vydrželo až dodnes. Jen namísto polí a dobytka se hlavním zdrojem staly peníze. Ovšem vzhledem k tomu, že za ně si lze koupit mimo jiné i jídlo, nejde o tak velký rozdíl, jak by se mohlo zdát. V dnešní době bychom se však měli zamyslet, zda je tento model skutečně ještě tak ideální jako kdysi, nebo za již není čas na změnu. Přeci jen jsme za ty tisíce let poněkud pokročili. Nebo ne?